Petr dával před nedávnem odkaz na knihu konečné a nekonečné hry. Zatím nebyla přeložena do češtiny, ale pár úryvků se objevilo v knize Roberta Fulghuma Slova, která jsem si přál napsat sám. Byla by škoda si je zde neuvést, protože jsou prostě kouzelné.
Existují přinejmenším dva druhy her; jeden bychom mohli nazvat hra „konečná“, druhý „nekonečná“.
Konečné hry hrajeme, abychom vyhráli, zatímco smyslem her nekonečných je hrát si pořád dál.
Koneční hráči hrají v jakýchsi mantinelech, hráči „nekoneční“ si hrají s těmito mantinely a posunují je.
Překvapení obvykle znamená, že konečná hra končí, ale v případě nekonečné hry je naopak dalším důvodem, aby tato pokračovala.
Být připraven na překvapení vyžaduje přípravu; být připraven na překvapení znamená něco umět a vědět.
Konečná hra o život je věc velice vážná; nekonečná hra života je radostná.
Radost a smích provázející nekonečné hry vyplývají z pochopení, že začínáme cosi neukončitelného.
Sám si hrát nemůže nikdo. Nikdo nemůže být člověkem sám o sobě.
Naše společenská existence je… nevyhnutelně velmi těkavá.
… nejsme balvany, přes něž teče řeka světa; jsme přímo ta řeka.
Vlastní proměna je naprostým předpokladem osobní kontinuity.
Pokračovat může jen to, co je schopno proměny; právě to je zásada, podle níž žijí nekoneční hráči.
(James P. Carse – Hry konečné a nekonečné)
Tenhle úryvek jsem vybral z moc pěkné úvahy, co je to aikido, v které se nacházejí ještě další citáty z již uvedené knihy.
