V podstatě jsem zjistil, že nemám úplně dovolenou, moje cvičení se jenom přesune jinam a já si musím najít cesty, jak na to.
Konkrétně na cestách to vypadá tak, že mám pár cvičení, které mohu dělat vždy a všude, nikdo mě za to nezavře a nepotřebuju (skoro nic). Přijeli jsme na místo určení, Rozárka se rozhlédla a povídá :“Táto, ale kam si pověsíš kruhy?“. Prostě moje dcera 🙂
Tady si procvičuju klik ve stojce (který ještě nemám), ale podobných opakování mohu udělat za den desítky a nijak mě to nezabije. Negativa u stěny mě pořád likvidují.
