Nedávno jsem poslouchal chytrý podcast s jedním irským trenérem rugby. Chlapík velice pěkně mluvil o mozku. Pokud trénujete nějakou dovednost a ta je pro vás nová, zaměstnáváte velkou část mozku. Protože je to nové, používá se hodně energie, nevnímáte nic jiného. Je to ale náročné, takže jakmile to začínáte zvládat, zmenší se část mozku, kterou to používá. Začnete mít schopnost dělat další úlohu navíc. Už to není tak náročné. Časem se ta neuronová mapa, jak tomu říkal, ještě zmenší. A pak ještě a ještě. Ve finále se používá hodně malinký kousek ve srovnání s tím, kde se začalo. Mozek to na začátku hodně rozvíjelo, bylo to prospěšné. Byť namáhavé.
A za hodně dlouho se bude používat tak malá část mozku, že se ta dovednost začne zhoršovat. Protože už je to tak malé, ale zároveň tak „známé“, že to vlastně dlouhodobě degeneruje.
A to je odpověď na to, proč je potřeba učit se nové věci. Ty staré lehce měnit – ať už úhel nohou u dřepu nebo pohled stranou, používání jiného nářadí nebo zcela novou dovednost. Ta konstantní změna, ne moc rychle, ale ne moc málo – to je Ido Portal Method. Jediná specializace je pohyb sám.
