Babeth má 4 děti. Je jí 47 let. A cvičí, stejně jako já, s Idem.
Znám jí tuším od Singapuru, od té doby udělala veliký kus práce. Vidíme se jednou za čas a já nestačím žasnout, jak se mění – je to hodně tvrdej „makáč“.
Jaký má Babeth pohybové vzdělání ? Říkala, že dělala 2 roky „fitness“ a tím trochu zhubla a malinko jí přestala bolet záda. Teď dělá u Ida online coaching a je se mnou v mentorship skupině. A to je hodně, hodně práce a tréninku.
Babeth je pro mě velká inspirace – je to „normální“ člověk. Nemá za sebou 20 let artistické připravy, nemyslím, že má super talent na pohyb, má velkou rodinu a už jí není 18. Ale pomalu se posunuje, vylepšuje, za ty roky co jí znám ušla obrovský kus cesty. A jde pořád dál. Pracuje na sobě. I s tím vědomím, že salta nebo shyb na jedné ruce pro ní asi zůstanou nedostupné – na některé věci už prostě nebude čas.
Ale tak nějak je mi to dneska sympatičtější, tak nějak bližší než někdo, kdo nedělá nic jiného než trénuje. Kdo nemá zodpovědnost za nikoho než za sebe. Kdo má rodinu a má i jiné priority než jenom stojku na jedné ruce. Je to určitá etapa života, naprosto v pohodě, ale já už žiju jinou realitu.
Pozoroval jsem jí, jak proplouvala Movement Campem, jak narůstala únava, objevovalo se víc a víc náplastí na odřených nohou, jak se prala na BJJ, jak držela tempo s ostatními a pracovala na těch samých dovednostech jako já (a to jsem toho měl občas fakt dost). Mám k ní velký respekt.
Přátelé, nikdy není pozdě začít něco dělat. I když máte povinnosti, roky naskakují a vozíte děti do školky. Nelámejte nad sebou hůl „že už to nejde, jsem starej, nemám čas a všechno mě bolí“. Ano, žijeme v reálném světě, tak to je – to všechno je součást života.
Ale nikdy není pozdě začít.
