Je skoro noc a utíkáte lesem. uhybáte, narážíte, vidíte jenom desetinu toho, co je potřeba. Běžíte o život, protože když se zastavíte, tak ti za vámi vás dostihnou.
Jak běžíte, vaše nohy „čtou“ terén. Každý dopad je jiný, někdy rovný, někdy pod úhlem. Skoro nikdy rovný – do kopce z kopce, kameny, kořeny, bahno, listí, každý krok je jiný. Nedáváte pozor jak a kam šlapete. Protože to nejde. Není na to čas.
Oči musí dávat pozor na důležitější věci, nohy se musí postarat sami o sebe. A naštěstí vědí, jak na to. Vaše tělo má vlastní inteligenci, dokáže se postarat samo o sebe.
Protože jinak dlouho nepoběžíte.
Dokud běháte po rovině, joggujete a dáváte pozor, kam a jak ślapete, projde vám hodně věcí. Ve chvíli, kdy začnete makat, hrát hru, váš mozek začne řešit jinou prioritu – hodně štěstí, pokud jste posledních pár měsíců nebo let dělali jenom dřepy s činkou pod správnými úhly a se super technikou. Protože takhle technika vám bude na nic.
Ido jednou vyprávěl o fotbalistovi (americký fotbal), co změnil svůj trénink po té, co dřepoval sice 250kg v posilovně, ale pak si vyvrknul kotník o krtinu, když si hrál se synem na trávníku.
Sám jsem viděl něco podobného na vlastní oči a pak mě to trklo.
To co děláme je organická, přirozená, nikoliv umělá síla.
