Z jednoho mého oblíbeného podcastu.
„…nejdřív se jich zeptám, jaké mají výkonnostní požadavky – protože podle toho se odvíjí všechno ostatní.“
John Welbourne
John je ex-americký fotbalista, několikrát jsem ho zmiňovat a sice mi nějak začíná vadit (resp. se nějak pořád opakuje), ale zatím ho pořád sleduju. Jeho komentář směřoval k rozhovoru s NAVY Seals, takto speciální jednotky.
Tak mě tak napadlo – co je můj performance matrix. Jak bych ho definoval pro svoje žáky? Určite ně tak jako on pro americký fotbal – „velkej, silnej, schopnej rychle běhat, prát se a působit tolik škody, kolik to jenom jde.“
Moje výkonnostní požadavky… Odstranit různé bariery v tom, jak se hýbu? Co umím? Jak se dokážu rozvíjet? Nemám vlastně cíl… Je jich víc, ale nejsou to věci, na kterých závisí můj život, nejsem profi-sportovec. Nebo jsem?
Ido jednou říkal „…den, kdy si splníš svoje sny – to bude špatný den tvého života.“ Protože co potom. Další sny. A pak další. A další. A pak Vás to jednou přestane bavit. Nebo je potřeba si vybrat jiné sny? Ty, které jsou průběžné? Že se plní tím, jak žijete? Nebo sny, které se nesplní :)? Sám nevím, „work in progress“.
Dřív, když se mě ptali, co je můj cíl, tak jsem říkal, že pohybová svoboda. Znělo mi to cool. Ale pak jsem si uvědomil, že ji vlastně mám. Tak teď jim říkám, že smrt, protože to je taková ta hranice, co mě ASI přinutí se přestat hýbat 🙂
No, tech hranic muze byt vic. Opatrne, slova maji velkou silu
To je pravda. Je to hodně přehnaný, protože mě ta otázka „a jakej máš vlastně cíl…a proč to děláš…“ už dost otravuje 🙂
pěkné zamyšlení , já vždy odpovídám že můj cíl je skákat salta s vnoučaty na trampolíně po šedesátce 🙂
;)))