Je zvláštní, jak často lpíme na dokonalých podmínkách k tomu, co děláme, ať už děláme cokoliv a pokud je nemáme, tak se najednou často stáváme bezradnými. Stává se mi to často, jak u mne samotného, tak u mých žáků.
Chci dělat stojku. Zahřátí, rozcvičení, soustředění, pevný a rovný podklad, ticho v místnosti, žádný průvan a minutová stojka je na světě! Super! No a pak člověk přijde do lesa…rovnej kousek země evidentně neexistuje, hrbol vedle hrbolu, jehličí se zarývá pod kůži, vítr, zima a datel. A ze šedesáti vteřin je sotva půlka a navíc ve stylu takovýho toho nafukovacího panáka klátícího se ve větru na výstavišti.
Chci driblovat s tenisákem, ale místo krásně rovné betonové podlahy mám hrbolaté gumové cosi, co způsobuje, že s každým odrazem se tenisák vydává absolutně náhodným a často i absolutně nelogickým směrem odporujícím všem fyzikálním zákonům. A…v tu chvíli jsem ve hře! Ono totiž driblovat na rovným umí každej (a kdo ne, tak se to rychle naučí), ale umět udržet míček v chodu na skalnatým útesu za burácející vichřice je trošku jiný kafe.
Díky těmhle „nedokonalým“ podmínkám se můžeme rozvíjet, zlepšovat a učit se být kdykoli připraveni na cokoli. K čemu je vám 60s stojka, když stačí, abyste neměli své oblíbené trenýrky a už ji nedáte. K čemu jsou mi akrobatické triky, když je nezvládnu bez svých nike air bot nebo gymnastického koberce…to můžou být dobré nástroje a často nezbytná součást tréninku, učebního procesu, ale nikdy by se neměly stát nezbytností.
Dokonalé podmínky v normálním světě neexistují, tak je možná dobré na nich nelpět za každou cenu a jít si občas udělat pár kotoulů na tu štěrkovou příjezdovou cestu před barákem. Beztak to v hloubi duše chcete zkusit, přiznejte si to 🙂
