Znáte ten pocit, když vám někdo řekne pointu vtipu, než vám dopoví samotný vtip ? Prostě se to nepovede ? Nebo prozradí řešení hádanky, než na to stihnete příjít sami ?
V obou případech je to blbej pocit, cítíte zklamání, chtěli jste na to přijít sami a ten dotyčný vás o to vlastně ochudil. O to, přijít si na to sám, mít to zadostiučinění.
A takhle to často bývá i se cvičením – člověk dostane přesný návod, jak a co a proč a hlavě co ne… A tím vlastně přijde o spoustu zážitků s objevováním.
Jistě, jsou situace, kdy se to vyplatí a kdy to sám dělám. Ale velice často nechávám žáky, ať si na to přijdou sami. jenom dávám pozor, ať si u toho neublíží. Netvrdím, že jsem nejlepší učitel na světě, tzv. „ředitel zeměkoule“, ale vlastně stejně tak se učím od Ida a přijde mi, že mi to hodně přináší.
Asi nejčastější argument je, že je to nebezpečné. Není. Za prvé nejsme z cukru, lidské tělo něco vydrží. Za druhé, jako člověk, co učí ostatní (nebo trénuje dejme tomu) máte přece v oku, kdo co zvládne. Tak každému nedávejte už rozžvýkanou stravu po lžičkách – tohle málokdo potřebuje.
Mějte na paměti, že zkušenost je nepřenositelná.
