Už nějaký ten pátek suplementuju magnesium, protože mám pocit, že to není úplně blbej nápad. Když mi kamarád doporučil jedno kvalitní z Ameriky (kdyby to někoho zajímalo, tak tady, procenta z prodeje nemám), neváhal jsem a objednal.
Jedná se o typ magnesia v prášku, které je potřeba rozpustit a vypít. Ne tak pohodlný jako kapsle, trošku jsem se toho bál, ale tak proč to nezkusit. Musím ale říct, že moje první zkušenost byla dost drsná. Když jsem ho polknul, tak jsem okamžitě věděl, že tohle už nikdy nechci zažít. Šíleně hořký s divnou pachutí, nic, co byste chtěli zažívat opakovaně, nedejbože třeba třikrát denně.
Okamžitě jsem teda psal kamarádovi, co s tím, jestli to do něčeho míchá, sype si to třeba na pizzu nebo jestli si na to prostě musím zvyknout (vyhazovat se mi to nechtělo, nebylo to úplně levný).
Musím říct, že když mi odepsal, že jemu se to zdá sladký a chutná mu to, tak jsem byl lehce zaskočen.
Začali jsme tedy řešit, co je jinak…no a já v té době zrovna experimentoval s celkem velkýma dávkama magnesia, protože jsem se po Movement Campu cítil dost vyždímanej. Poradil mi teda, ať na dva dny magnesium úplně vysadím a pak ať to zkusím znova.
Po dvou dnech abstinence jsem to teda zkusil znova. Asi vás úplně nepřekvapí, když řeknu, že to bylo sladký jako cumel. Pachuť tam na konci pořád trochu byla, ale člověk zas nemůže čekat, že to bude jak čokoláda. Samozřejmě jsem o tom hned nadšeně psal kamarádovi.
Od té doby ho beru pravidelně už nějakých pár měsíců. Natolik dlouho, abych si dovolil tvrdit, že ta přímá úměra mezi přijímaným množstvím, potřebou (cvičení, stres a tak) a chutí nemůže být úplně náhoda. Nejsem expert na výživu, ani doplňky stravy, ani vědec, chemik, či něco podobného, ale dává mi to tak nějak smysl.
Jednoduše řečeno, pokud je chuť sladká, pak je dost možný, že mám hořčíku málo a tělo si o něj tímhle způsobem říká, chutná mu. Pokud je chuť hořká, tak už je ho asi příliš. No a pokud je ta chuť taková neutrální, tak je to asi plus mínus to, co člověk chce. Ani moc, ani málo.
Mám pocit, že naše tělo není úplně hloupý a dokáže si celkem říct, co zrovna potřebuje, jen je třeba ho trochu poslouchat.
