Vynikající kniha “Tribe: On Homecoming and Belonging” od autora jménem Sebastian Junger pojednává hodně o válce a hodně se věnuje PTSD – post traumatic stress dissorder. Tj. psychickým poruchám válečných veteránů. Ale zazněla tam myšlenka, kterou jsem nikdy neslyšel a která je dost šokující.
On se ten stres neprojevuje tolik ve válce, jako když se ten voják dostane zpět domů. Pak zase odjede, je bez problémů, přijede domů a šup – je problém.
Autor je bývalý válečný zpravodaj, byl v Iráku, v Bosně, Kosovu – zažil strašlivé věci, jenom z jeho vyprávění je mi fakt smutno…
Nicméně ho napadlo, že ve válce voják žije, možná poprvě v životě velice blízko jiným lidem – spí na dosah ostatních, chodí s nimi na hlídky, spoléhají na sebe, bojují spolu, dávají na sebe pozor. Veškeré stresy a hrůzy mu pomůžou zvládnout ty ostatní a on zase jim.
Žije jako dřív – v kmeni. Má kolem sebe neustále hodně lidí a sdílí s nimi dobré i hodně zlé.
A pak přijede domu. Do svého domu, kde má možná ženu a třeba děti. Nejenom, že život změnil smyl, po té, co viděl – ale je najednou strašně, strašně sám. Na všechno je sám. Kolem něj nespí 15 chlapů, v autě jede na nákup sám. Je sám – v dobrém i zlém.
Člověk je skupinové zvíře a hodně našich problémů je způsobených tím, že žijeme sami. Na hodně věcí jsme sami.
Sice každý máme svojí sekačku, svojí televizi, svojí kuchyni a svoje auto – ale jsme na hodně věcí sami.
Tohle je velká pravda, co říkáš o samotě. Je to jednoduše tak. Nejhorší je čekat a být sám.
Ono to třeba bude tím, že ve sračkách postě není čas a nálada na přetvářku. My si tady na spoustu věcí jenom tak hrajeme, ale ve válce…tam to jde „na dřeň“. Teda nejspíš, ve válce jsem nebyl.
Každopádně tady je člověk taky obklopenej lidma, ale nás tady nic moc nenutí jít do sebe a do tý špíny co v nás je, se nořit. Válka (tak jak si ji představuju) je v tomhle „opravdová“. Máš strach a musíš se s nim poprat, sdílet ho. Není kam před nim utéct. Nejde si pustit komedii v televizi a zapomenout na to. Protože možná jde bezprostředně o život…nedivim se jim, že mají problémy. To, co nám připadá normální, jim musí připadat jako úplně jinej svět. Cizí, odtažitej. Svým způsobem možná i nudnej
To ja se taky nedivim, ale chapes – mozna to neni tou valkou. Oni nemaji ten problem tam, ale az kdyz se vrati. Valka a nasili tu bylo, at chceme nebo ne, vzdycky a kazda kultura se s tim nejak snazila vyporadat. Nase to uplne nezvlada
Čtu nějaké věci o závislostech a jejich velice častou příčinou je právě samota. Velmi zajímavá myšlenka s tím PTSD…