Dávno tomu psal jsem o fitness pracujícího člověka. Včera jsem chvilku hrabal na zahradě listí a musel jsem si znovu uvědomit, jak jsme jednak změkčilý a jednak zaměření (alespoň tak, kde já žiju) na něco úplně jiného než „reálný život“. Náš „reálný život“ je nějak jiný než hrabání listí a podobné kratochvíle.
Ale pěstovat plodiny na svojí zahradě, chovat zvířata, popř. je lovit.
Bolí nás záda? Tak jdem k fyzioterapeutovi. Nebo máme neschopenku. Lehneme si a odpočíváme.
Ale v dřívějších dobách to bylo potřeba rozhýbat, protože jinak jsem byl já nebo moje rodina vyškrtnuta z genetického základu. Prostě jsem to musel rozhýbat, najít cestu kolem, použít jinou část těla. Fungovat normálně dál, protože jinak „konečná“.
Nechce se vám hrabat? Nejde to? Dneska nemusíme, prostě nemusíme.
Az jednou budem muset (blackout, valka, kalamita,…), tak chcipnem… Hezky napsany, stejne jako ten stary post… Proto celkove miluju zivot na vsi, i kdyz chvilkove ho nekdy nenavidim 🙂 Starat se o kone musis denne, stejne tak, kdyz neco pestujes, opravit tohle, zbourat tamto, ukazat vsechno detem… Nejlepsi funkcni trenink je prace a zivot 🙂
amen 🙂