Nedávno jsem četl dobrý rozhovor, kde se mluvilo o tom, jak se učila Escrima.
Escrima je filipínské bojové umění – mačety, tyče, sekery, nože a co já vím. Dneska je po celém světě možnost se Escrimu učit, často ve velmi systematické formě (tak jak to máme na „západě“ rádi). Rozdělení bloků, seků, bodů, přesný postup a posloupnosti.
Originál, původní Escrima, se na Filipínách učila tak, že si vás jako jako malého hošíka (nebo i děvče) vzal otec nebo strejda na dvorek za domem, dal vám do ruky tyč, sám si zapálil cigaretu, vzal si druhou tyč a řekl :“ zastav to“. A praštil vás. A znovu. A znovu. Dokud to člověk nebloknul. A pak vás majznul odjinud. A tak pořád dokola.
Mezítím si kouřil svoje cigára a postupně na vás vyzkoušel všechny možnosti, co znal a vy jste se to postupně naučili. Žádné přesné úhly, přesné vymezení – naprosto chaotická a organická výuka.
A až člověk povyrostl, začal zvládat všechno, co jeho otec nebo strýc uměl, s jednou tyčí, pak se dvěma, otec přivedl kamaráda. Ten měl maličko jiné úhly, jinou sílu, jiný styl.
Kamarád vám dal tyč a řekl :“zastav to“. A praštil vás. Nebo to zkusil. A takhle pořád dokola až se člověk naučil, co bylo dostupné.
Ale nebyl v tom systém, nebyla tam striktní posloupnost, spíš naopak. Něco podobného jsem zažil v Číně :).
