Slovo “POHYB“

Přemýšleli jste někdy nad tím, jak mluvíte a používate slova ? Slova vznikají v mysli a jsou určitým komunikačním prostředkem, díky kterému se dokážeme do jisté míry dorozumět a porozumět. Jak víme, dorozumívacích prostředků je celá řada – řeč těla, energetická pole našich těl (Mer-ka-ba), řeč nebo energie neživých předmětů a atomů a tak dále.

Proč o tom píšu ? Protože používáme slovo pohyb a pokaždé, když se mě někdo v parku zeptá, co to vlastně dělám ?! Vždy odpovím – věnuji se/ studuji principy pohybu. Neříkám, že cvičím, neříkám, že tancuji nebo něco v tom smyslu, vždy řeknu slovo POHYB. Kouzelné slovo, které v sobě třímá spousty významů.

Když se na slovo motion=pohyb podíváme z hlediska etymologického (tj. věda a původu a významu slov), tak jsem našel toto:

motion (n.)

late 14c., „suggestion; process of moving,“ from Old French mocion „movement, motion; change, alteration“ (13c.), from Latin motionem (nominative motio) „a moving, a motion; an emotion,“ from past participle stem of movere „to move“ (from PIE root *meue- „to push away“). Motion pictureattested from 1896.

A pevně věřím, že to odpovídá tomu, co děláme: process of moving, a moving, a motion, an e-motion.

Proto je důležité jaké slovo použijeme vždy a za každé situace. Když se naučíte postupně říkat,, že se hýbete, váš mozek začne dostávat jiné signály do mozku a pak to opravdu bude brát jako “hýbu se“ místo cvičím, work outuji atd.

Toto ostatně platí pro jakoukoli činnost, kterou provádíme, schválně to zkuste a dejte mi vědět změnu. Dá se to nacvičovat jako kterýkoli princip/pohyb, který děláme jako žonnglování, stojky, mobilita atd.

Začal bych jedním slovem a po 30 dnů se soustředil na používání a zapojení do vět a hlavně v kontextu – než si na to navyknete.

Až to nebude potřeba…

Před nedávnem jsme se s učiteli bavili o tom, co komu jde a nejde, a Petr to rozsekl moc pěknou úvahou, která si zaslouží být sdílena.

Každému něco chybí. To je normální. Nenormalní je na tom pracovat, až to chybět nebude.

Taková banální věta, která v sobě skrývá spoustu potenciálu. Všiml jsem si, že většina lidí, které sleduji na Instagramu, se kdysi naučila nějakou dovednost a teď ji pořád opakují v různých drobnějších nebo výraznějších variacích. Samozřejmě nemůžu vědět, co ještě dalšího dělají, co se na Instagramu neobjeví. Možná ty ostatní věci nechtějí dávat veřejně a schovávají si je pro sebe, aby nespadli v očích svých kolegů. Nevím. Každopádně sleduji gymnasty, ti dělají jen cviky z gymnastiky. Lidi z baletu dělají jen balet. Fotbalisté hrají fotbal. Atd. O to víc si vážím lidí, kteří dělají i jiné věci mimo jejich disciplínu, aby se zlepšili ve své disciplíně. Třeba Lomachenko, žongluje, chodí po rukou, řeší Schulteho tabulky, pracuje s jemnou motorikou, periferním viděním a kdoví co ještě. Evidentně to funguje extrémně dobře.

Ta diskuze potom pokračovala dál a Petr řekl.

Každý jednou dojde na nějakou křižovatku.

Což je ta lepší varianta. Dělám nějakou disciplínu, vnímám, jestli to někam vede nebo ne, tím se dostanu na křižovatku. Udělám odbočku, odejdu od toho a začnu na tom pracovat jinak, případně na něčem jiném, co mě posune dál.

Já jsem mu kontroval:

Mám pocit, že většina lidí dojede na kruháč a už z něj nevyjede.

Vnímám to u mnoha lidí v mém okolí, kteří se rádi hýbou, nebo dělají nějaký sport. Jejich pohyb se nezlepšuje, spíš naopak. Dojeli na kruháč, je jim na něm dobře a tak krouží. Nejhorší je, že třeba ani neví, že na něm jsou, něco jako matrix.

Udělejte si revizi času, který věnujete pohybu ve víře, že vás zavede k tomu, co je vaším cílem. Je jedno jestli je to vyhrát olympiádu, nebo si vyčistit hlavu. Protože možná jste na kruháči a ten vás dál nedovede.

Na závěr poznámka k zamyšlení. Všimněte si, jak jsou dnes v oblibě kruhové tréninky. Podobnost z výše napsaným není náhodná.

Pohyb je výživa pro mozek

Když se narodí lidské mládě, tak hned začne dýchat. Pak spí. A pak taky jí. A spí a jí a spí a jí. A tak pořád dokola. Taky v tom figurují plenky a něco pláče. A taky se začne hýbat a v podstatě nepřestane, dokud vyčerpáním neusne. Pak se zase nají, bude se hýbat a pak zase usne. Zkrátka, pokud je vývojově všechno v pořádku, tak je u lidského tvora pohyb od počátku do konce.

„Hýbu se, tedy jsem“

Haruki Murakami, 1Q84

Proč se pořád houpá?

Od té doby, co se mi narodila dcera a chodil jsem s ní na hřiště, tak mě fascinovala oblíbenost houpaček. Rozárka se dokázala houpat třeba 15 minut v kuse. Měli jsme i houpačku doma, takže příležitostí k pozorování bylo dost. V jednom rozhovoru kdysi dávno jsem dokonce houpačku zmínil jako nutné vybavení do dětského pokojíčku.

Ale dlouho mi nedocházelo, proč to ty děti takhle fascinuje. Proč se tolik chtějí houpat? A proč nejsou houpačky pro dospělé někde? Třeba na zastávce tramvaje, místo posedávání se houpat? Proč se vlastně děti tolik hýbou? Ono ruku na srdce – pokud jim nedáte do ruky mobil, neposadíte je před televizi nebo je prostě nesvážete – tak se budou mrskat. Kopat nožičkama, houpat se na židli, hopkat po křeslech, lézt na skříně… Mohou být doma, ale stejně si z toho udělají hříště :). Protože hřiště je, tedy vlastně by mělo být, všude. Je smutný fakt, že jsme vymezili oblast, kde si děti mohou hrát a nazvali jí hřiště. Proč si nemůžou hrát všude? Protože nám to vadí a usoudili jsme, že je to nebezpečné.

A proč jsme si jako dospělí taky vymezili oblast, kde se budeme trochu víc pohybovat a nazveme to tělocvična? Proč nemůžem cvičit, hýbat se…všude? A čert vem speciální triky, dalších pár kilo na čince nebo medaile – mluvím o pohybu. O rozvoji člověka.

No zpět k tématu – proč houpačka. Našel jsem různé články o významu houpání pro děti – od simulace pohybu v břiše matky, pohyb našich opičích předků (brachiace), stimulaci všeho možného. Ale pořád mi to nějak nestačilo.
Jednou jsem sledoval svoje synovce, jak se houpou na židli. Tak jako mimoděk u jídla, prostě „generují“ pohyb, skoro by se dalo říct, že se hýbou za každou cenu. A něco mi v hlavě cvaklo, ale nedokázal jsem to pořád pojmenovat.

Výživa

Potřebujeme jídlo, abychom do sebe dostali nějaké ty živiny. Je to výživa. Dýcháme kvůli okysličení organismu. Taky výživa, pro jiný systém. A pak se hýbeme. A pohyb je taky druh výživy. Pro mozek.

Pohyb předpokládá kontakt s prostředím, tlak na senzory části těla, zapojení různých svalů, zrakové vjemy, stav vestibulárního systému – je to zpracování obrovského množství informací. Co to zpracovává? Nervový systém. A dítě se tím rozvíjí. Jeho mozek a tělo to ví a chápe. Chceš se rozvíjet? Růst? Tak se musíš hýbat, protože bez toho to nepůjde. Bez toho se nebudeš rozvíjet. Nebudeš bez toho růst.

Proto se děti tak rády houpou – je to forma pohybu. Bez pohybu – nehýbu se já, ale všechno kolem ano. Ale vlastně já se taky hýbu – celé moje tělo v prostoru. Silná a potentní stimulace rovnovážného systému, rychlé zpracování obrazu. Je to takové létání, ne? Skoro se mi chce říct, že to je akrobacie. Takový začátek akrobatického vývoje. Ne nadarmo je akrobacie jedním z velmi důležitých pilířů Ido Portal Method, kterou naše studenty učíme.

Dítě nejdřív potřebuje někoho, kdo ho rozhoupe. Postupně začne chápat, jak se naklánět, jak pohybovat nohama, jak zrychlovat a jak zpomalovat. Nastuduje si to. Pak se začne na houpačku stavět a houpe se ve stoje – mění svojí praxi, protože ten „základ“ už umí. Ale nezůstane u základu, ani se nezatíží 10 kilogramy kotoučů – začne měnit komplexnost pohybu. Chvilku si o tom popřemýšlejte – než přidáte váhu, měníte cvik? Jo? No většinou ne, ale takhle přesně cvičíme u nás.

Houpačka je vlastně kyvadlo – když budete chvilku zírat na dítě na houpačce, tak vám dojde, že je tam spoustu zajímavých momentů a faktů ke studiu. Setrvačnost, nehybnost, gravitace, zpomalení, zrychlení, odstředivá síla. A možná hodně dalších věcí, které neumíme pojmenovat (nebo umíme, ale je to možná zbytečné).

A mimochodem – kruhy, lano, uvolněná větev – to je taky houpačka, ne?

Nehýbej se…

„Neskákej po tom gauči.“

„Nemůžeš si na chvilku normálně sednout.“

„Přestaňte tady lítat jako šílený.“

Zní vám to povědomě? Chápete, co znamená si „normálně“ sednout? Normálně to možná znamená být nenormální…

Resp. znamená to přestat se rozvíjet. Je potřeba pořád se pohybovat? Ne, nehybnost je další důležitou součástkou, kterou učíme, stejně jako meditační a dýchací praktiky. Ale malé děti bych nehybnosti asi neučil, je tam spousta jiných příležitostí k rozvoji.

V jednom článku jsem našel zmínku o tom, že děti, které mají problém s rovnováhou, mají problém se čtením. Cože? Zajímavé, ne? Co třeba problém se zrychlením? Z porozuměním rotací a otáčení? Co problém periferního vidění, co problém šplhání atp. atp. Kam se tohle všechno promítne? Bude lidský tvor lépe chápat matematiku, jinak uvažovat, dojdou mu souvislosti v X, když se naučí Y?

„Děti, které mají problém s rovnováhou, mají problém se čtením.“

Ken Kirn

A řešíme problém se čtením tak, že díte naučíme jinak, lépe, vnímat rovnováhu v 10 různých scénářích? Vcelku o tom pochybuju. Omezíme počet hodin v tělocviku a zvýšíme počet hodin na matematiku nebo rozvoj cizího jazyka. Ale co když děti potřebují víc pohybu (jakože majorita na 100% potřebuje), aby se naučili víc a lépe něco jako cizí jazyk nebo matematiku? A co když to samé platí u dospělých (jakože na 100% ano…)?

Vidím to kolem sebe u svých studentů – lépe jezdí na kole, na koni, lépe hrají golf nebo volejbal – bez toho, abychom učili jízdu na koni, volebal nebo golfovou techniku. Učíme univerzální pohybový rozvoj a proto to funguje.

Pohyb je „žrádlo“

Jsem přesvědčený, že pohyb je výživa pro mozek. A z toho plyne styl, jakým v „Pohyb je život“ učíme – pestrost, skoro neustálá změna, velké množství dovedností. Neustále se to mění, ale stejně je to pořád to samé – hodně pohybu. Bez toho, že je to každá zábavná hra a náhodný výběr čehokoliv – zdaleka ne. Máme systém, resp. metodu – Ido Portal Method.
Hýbeš se? Rozvíjíš se. Máš pestrou „stravu“? Tak to znamená lepší, dokonalejší rozvoj. Naše tělo potřebuje neustálou aktualizaci systému – co funguje, co trochu bolí, co se rozhýbe, co je potřeba vyživovat (protože co není nutné vyživovat, toho se brzo zbavíme).

Protože pohyb je „žrádlo“ pro mozek a platí to jak pro děti, tak pro dospělé.

Výborný citát

Asi nejlepší citát, který jsem teď slyšel a který objasňuje hodně o těle a pohybu.

Tohle nám v úterý odcitoval Ido :“Tělo nemáme proto, abychom ho ovládli nebo učili různé triky. Tělo nemáme proto, abychom ho pochopili. Máme ho proto, abychom se do něho ponořili. Tělo je zbraň. Zbraň masového tvoření.“.

Malý experiment se žábou

Způsobí odpočinek lepší výkon ? Následující řádky jsou určeny silnějším povahám, tak pozor, ať se vám neudělá mdlo :).

Máte následující přepoklad – odpočinek způsobí vyšší výkon. Tak uděláte následující experiment. Vezmete žábu a vyoperujete její srdce. Hm. No. Necháte ho tepat dál pouze pomocí impulzů způsobených eletřinou.

A srdce tepe dál. A teď ten test – necháme ho odpočinout a tušíme, že když si sval odpočine, bude silnější. Tak to za chvilku znovu zapnete a nestačíte se divit…

Sval začal tepat velice slabě. Ale pozor – každý další tep je silnější a silnější, až je srdce zase silné a tep pravidlený. Místo toho, aby si sval odpočinul a byl „nažhavený“ na pohyb, naopak zeslábnul a chvilku mu to trvalo, než se zase dostal do kondice.

A přesně tuhle věc udělal v roce 1871 týpek jménem Henry Pickering Bodwitch a nazval to „staircase effect“, jako schody. Protože postupně jako schody se ten sval vrátí po nečinnosti vrátí do původního stavu. Později to někdo analyzoval proč se to vlastně děje a tou nečinností ve svalu stoupá potasium tuším a sval se ho nejdřív musí zbavit, než se nastolí rovnováha.

Co z toho plyne ? Lidi dělají divné experimenty. Odpočinek je důležitý, ale pohyb ještě víc. Velký odpočinek vás zeslabí. Pohyb generuje pohyb. Život tvoří život. Neaktivita plodí neaktivitu.

Pohyb je život 🙂

Tom Weksler, Movement Archery, Berlín 2015

Co to je Movement Archery a kdo je to Tom Weksler ?

Někdy v listopadu minulého roku mi přišla pozvánka na workshop s někým, kdo se jmenuje Tom Weksler. A workshop se jmenuje „Movement Archery“. Co to, kdo to ?

Kdo to sakryš je ?

Zapátral jsem v paměti a vylovil, jako Harry Potter do misky, několik stříbrných referencí – Tom je bývalý Idův žák ještě z dob, kdy dělal capoeiru. Ido o něm mluvil nedávno, myslím v Berlíně s tím, že se dal hodně na tanec a sice ztratil polovinu svojí síly, ale získal jiné atributy. Nejsem si jistý, jakou sílu měl před tím, ale teď se hýbe jak démon…

Druhá vzpomínka bylo video, co mi poslal můj kamarád akrobat Juan s poznámkou, že Tom začal učit a abych určite nevynechal jeho seminář.

A konečně třetí referencí bylo tanečně-divadelní představení od RootlessRoot, se jménem „Collective Loss of Memory“, na které mě pozval kamarád choreograf Josef Frucek. Představení je hodně o násilí a Tom tam účinkuje. Pamatuju si na zachmuřeného chlapíka, který prováděl divoké kousky. Ten úplně nalevo, co tam tak jako vykukuje, to je Tom Weksler.

collective-loss-of-memory

Den první

Workshop má trochu zvláštní načasování, 3 dny za sebou, každý den 4 hodiny a den první od 18:00-22:00. Vzhledem k tomu, že jsem ráno brzo skočil na bus do Berlína, tak jsem dost unavenej, ale musím se trochu zklidnit, ještě jsem plný dojmů a krevní oběh se úplně nestabilizoval.

Takže je 23:20 sedím dole v baru v hostelu, kde bydlím, mám na sobě svoje příjemné černé tepláky a píšu. Proč tepláky ? To máte tak, jak jsem byl tak celý rozespalý, tak jsem si odpoledne do baťohu zabalil místo svých super příjemných černých tepláků svoje super příjemné černé tričko, takže první den workshopu jsem odtancoval, odprotahoval, odskákal, odklouzal na zemi a odbojoval ve svých ne tak pohodlných jeanech. Ale co se dalo dělat, že ano. Sice jsem cítil podivné pohledy (ostatně to teď v baru taky :). Takže moje jeany jsou teď celé provlhlé na věšáku a já si užívám tu nesnesitelnou pohodu volných kalhot :).

Zpět k workshopu – jaký byl první den a co je to Movement Archery. Já…úplně…nevím. Je to zážitek, něco co vás ovlivní a začnete přemýšlet, proč a nač a co a jak. Jak jsem se už přesvědčil, snad žádný z lidí, které dneska považuji za svoje učitele mi nedává přesný návod. Spíš naopak…

Směr je jasný to ano, možná i mapu poskytnou. Ale jak Tom trefně poznamenal, na mapě je hora „takové to kolečko s puntíkem, ale mapa vám neřekne, jak vás budou bolet nohy a jak se zadýchate a jaký strom a jaké zviře uvidíte po cestě, až na to kolečko polezete“. Mapa možná obsahuje jednu nakreslenou cestu, možná dvě, ale na vrchol vede v podstatě neomezeně cest.

movement-archery

Pohyb pro mě dnes znamená hodně a jedním z hlavních znaků je svoboda. Svoboda…tvořit ? Nechci úplně, aby to znělo jako umělecky, ale tvořit, manipulovat se svým tělem, pracovat a zkoumat – limity, omezení, slabiny, možnosti, potenciál. Ido mluví o svém tréniku jako o něčem, co mu má otevřít možnosti. Chce aby jeho tělo umělo…cokoliv. Aby nemělo omezení. Což nejde, vždycky to bude nějaká rovnováha schopností. Ale ve finále – svoboda.

To co jsme dělali dneska ty 4 hodiny – to byla svoboda. Uvolněnost a síla, pružnost a kreativita, měkkost a tvrdost. Já nevím jak to popsat :). Nejsou to techniky, jako „dělej tohle a budeš se hýbat jako já“. Je to spíš „takhle já pracuju a když pochopíš jak a co dělám, najdeš svojí cestu na tu horu“.

Několikrát jsme slyšeli, že nemáme dělat žádnou techniku a Tom nás často zastavoval s tím, že „tohle vypadá jako XY, to nechci“, kde XY byl box, nebo karate nebo prostě něco, co už jsme měli v hlavě. Uvolnit, improvizovat, pracovat s vlastní inteligencí, učit se, reagovat.

Pracovali jsme sami, ve dvojici, ve skupině, ve velice dynamických podmínkách, skákali jsme, padali, točili jsme se, reagovali jeden na druhého.

Učili jsme se třeba padat, ne jak bezpečně spadnout, ale jak spadnout (já vím, zní to vtipně). Jak vlastně přepadnout a pracovat s tím. A když se někdo zeptal, jestli by měl začít chodit na judo, Tom odpověděl něco jakože tohle je přesně západní způsob myšlení – chceme přesný, ideálně „nejlepší“ návod. Vědět co chci dělat a dosáhnout. Zkoumat, praktikovat, přemýšlet, sbírat informace. A pak, daleko pak, možná zajít na judo a zjistit, jak padá někdo jiný.

Hýbali jsme se na dně moře, v písku a ve vodě, na ledě, zažili jsme zrození, život, boj i smrt, mluvilo se o boxu, významu ticha v Japonsku, tancování salsy a BJJ (brazilské jiu jitsu).

Jestli to zní chaoticky – trochu to tak bylo, ale byl to nesmírně inspirativní den. Budu muset hodně přemýšlet a hodně praktikovat.

Den druhý

Dneska byl rozvrh příznivý, od 14:00-18:00. Tepláky jsem si nezapomněl :). Dnešek byl mnohem techničtější, tj. následovat danou sekvenci cviků, opakovat je, snažit se je mít podobné. Ale hlavně pochopit, proč je děláme. Jak Tom poznamenal, naše kultura se snaží něco nějak zlepšovat, resp. něčeho dosahovat a to za různou cenu. I za cenu toho, že vlastně převrátíme smysl celého snažení naruby (příkladem budiž jóga, kdy se snažíme za každou cenu dát nohu někam, až nám to vlastně celé začne spíš škodit než prospívat). Cílem není si z workshopu odnést jak něco dělat nejlépe nebo správně, ale něco se naučit. Ne jednu techniku, ale chápat trochu víc jak a proč a co.

Rozcvička byla moc pěkná, taková kombinace tai-chi, chi-gung dýchání, yógy (a tady Shadow Yoga) a já nevím ještě čeho. Rozcvičovali jsem se hodinu, ale někdo to má za rozcvičku, někdo za práci na mobilitě, takže to rozhodně neberte jako ztrátu času. Kdo mě zná nebo mě viděl ví, že jsem celkem dost mobilní, ale tady jsem se občas dostal do pozic, kde mi to nebylo úplně příjemné, resp. musel jsem dávat pozor a dost se snažit. I moje jinak dost „neprůstřelná kolena“ dostávala zabrat hlavně v kombinaci různých dřepů na špičkách s vytočením a dosednutím a krokem atp. Zajímavé drily rozhodně.

Jinak o Shadow Yoga se zmiňoval už Ido o jejím zakladateli Shandor Remete jsem četl velmi zajímavý článek, takže tohle je pro mě rozhodně námět na budoucí studium. Nedávno jsem na Facebooku dával jeho fotku a jak někdo prohlásil, vypadá to jako rubikova kostka, co někdo špatně složil :).

Shandor-Remete

Tohle jsem našel na stránkách Shadow Yoga „The teaching of the Shadow School is based upon the ancient Hatha Yogic texts, which state that all fixed forms should be designed to develop the practice of freestyle. Freestyle is a necessary step in the cultivation of longevity and enlightenment.“

„Učení Shadow Školy je založeno na dávných textech Hatha Yogy, které tvrdí, že všechny pevné, fixní formy by měly být vytvořeny tak, aby vedly k volnému stylu (improvizaci). Improvizace je nutný krok ke kultivaci dlouhověkosti a osvícení.“

Připomíná vám to něco ? Mně všechno…co nám teď vypráví tom, ale i link_to, co mě naučil Ido.Zajímavé.

Nevypadá to moc jako yóga co se „normálně“ vidí, spíš jako…nějaké čínské bojové umění nebo co. Jak říkám, námět na budoucí studium.

Ptal jsem se Toma na rozcvičku, jestli má pevnou strukturu nebo modifikuje a upravuje podle stavu. Odpověd byla delší, v principu obojí, ale něco jiného bylo zajímavé. „Rozcvička je na to, aby udělala místo v mysli na cvičení.“ Aby se hlava naladila. Pracoval s celou řadou tanečníků a sám je akrobat, boxer, capoeirista a já nevím co ještě a jak prohlásil – někdo, kdo přijde na trénink a prostě začne skákat trojité skoky – to je mýtus. Rozcvička je tělesná věc, ale hodně mentální.

Vidím v tom zajímavou paralelu s tím, co říkal můj dobrý kamarád, který pracuje jako střihač (jako filmový sřihač). Tvrdí, že když jdete do kina, reklamy a ukázky a tak jsou potřeba, aby se člověk uklidnil ze spěchu venku mimo sál, oči si zvykly na tmu a obraz a uši na hlasitost. Až potom je film samotný.

No a pak jsme skálali a točili se na zemi, převraceli a cupitali, potili se a zase trochu skákali a točili se a převraceli a klouzali. A tak. 4 hodiny. Mám zvláštní pocit, že zitra mě budou bolet nohy. Dost.

Na Facebooku jsem našel komentář, že tohle už je hodně taneční. Jo. Je. Ale jak říkal Ido, tohle je člověk, se kterým bych šel do války. Jeho tělo nepřekvapí nic – dokáže skákat, orientovat se v prostoru, padat, vstávat, ležet a stát, tahat, tlačit, kopat, točit se. Jako jsem psal o Johnym – udělá salto a uprostřed skoku do něj strčíte a on stejně dopadne v pohodě, zorientuje se, dokáže si poradit.

Tady je Tom před 13 lety, takové mladší vydání Ida 🙂

Tak zase zítra.

Den třetí

Rozcvička byla opět výživná, hodně dýchaní, meditace, práce na rozsahu kloubů. Pak jsme opakovali věci z přechozích dní, přidávali a kombinovali to celé dohromady. To co nás Tom učil je jako akrobacie, ale na podlaze. Takže stejné principy (hodně setrvačnost, práce s těžištěm, rotace a neustálý pohyb, flow), ale je to „bezpečnejší“ :).

Potom následovali různé hry ve dvojicích, vypadalo to různě, od tance, přes tango a wing chun a jeho chi-sao, boxu, ale úplně s jiným cílem.

No a pak jsme to celé měli nějak poskládat do choreografie, udělat malé flow ve dvojici. Což bylo těžší než se zdá. A pak jsme to celé předváděli ostatním na hudbu, střídali se dynamicky na ploše. Pořád dokolečka dokola, asi 10 minut.

Jednak to bylo velmi, velmi namáhavé, takový taneční CrossFit WOD. Kde ale někoho taháte, tlačíte, skákáte, zvedáte ho, točíte se, ale hlavně – bylo to dost zábavné. Začalo to plynout. Měnilo se s hudbou, improvizovalo se, začalo to být…živé.

Ja jsem nikdy nedělal něco jako tanečníka, takže to pro mě bylo dost nové a dost poučné.

„Žádnou techniku nechci vidět, zůstaňte funkční.“

Tom Weksler

To o té „funkci“, co je to „funkční“ jsem pak s Tomem diskutoval, ale podrobnosti si nechám na později. Mám rozepsaný článek o „funkčním tréninku“, který jsem už asi 3x předělal, takže až se mi to povede, tak tam zazní i (možná) tenhle názor.

Do té doby – „zapomeňte na tvary a techniky a buďte funkční“.

Pokud bych to měl celé shrnout – výborný zážitek, bezvadný učitel, velice mi to otevřelo oči. Principy, postřehy a náznaky. Mýslím, že cílem bylo nás posunout tak, abychom si vytvořili vlastní praxi, ne se stali kopií někoho jiného. A tak by to mělo být :). Movement Archery vřele doporučuji.

movement-archery-skupinove-foto