Před dlouhou dobou jsem s jednou známou definovali tzv. “teorii rozpálené plotny”.
Před dlouhou dobou jsem s jednou známou definovali tzv. “teorii rozpálené plotny”.
Víceméně celý život byla vegan/vegetarián a když se mnou začala cvičit, usoudila, že asi začne trochu jíst maso (neměla asi 25 let nebo kolik maso, vývar, vajíčko, prostě nic). Nazačala hned baštit steaky, ale udělala si vývar ze slepice a pak mi zavolala a asi hodinu nadšeně vyprávěla, jaký to byla úžasný a jak moc jí to prospělo. Že cítila, jak to její tělo absolutně “nasosnulo”, jak suchá houba, co jí dáte do vody a ona udělá to “vžúúúúúúm” a tu vodu totálně nasaje.
A druhý vývar taky možná totálně nasaje. A desátý taky. Ale patnáctý už možná ne.
Jako rozpálená plotna – kápnete na ní kapku vody, zasyčí to a je to v čudu. Totálně odpařený.
Když na tu plotnu nalejete kýbl vody, tak to taky zasyčí, ale už to jaksi není ono. Desátý kýbl už to spolehlivě zhasne.
Dospěli jsme k závěru, že chcete mít tak trochu “vyprahlé” tělo. Že to, co sníte ideálně “zasyčí” a tělo to nasaje a vcucne a využije na (skoro) 100% a udělá mu to moc dobře. Ale když tu samou věc budete jíst pořád dokola, nebo moc často, začne to spíš… odtékat ? Nebudete to tolik potřebovat a ve finále vám to možná ublíží – všeho moc škodí, i toho dobrého. A naopak, pokud jste něco dlouho neměli, pak vám to možná prospěje (třeba bábovka 🙂.
V přírodě máme sezóny (alespoň zatím), měli bychom jíst pestře a dávat tělu všechno, co potřebuje.
Tak si nechte tělo “rozpálit” jak plotnu, než do něj dáte nějaké to palivo.
