Když před nějakou dobou vyhrál AlphaGo nad člověkem, víceméně v pohodě, ve velmi, velmi komplexní hře (Go), byla to celkem převratné zpráva.
Komplexita hry Go je tak velká, že nešlo použít běžné algoritmy používané pro např. šachy (brutální sílu nebo Monte-Carlo výpočty), ale „něco jako“ umělou inteligenci. Neuronové sítě, sebeučící algoritmy. Ale proč to tady vlastně píšu?
Protože AlphaGo hrál tak, jak žádný člověk před tím. Lidstvo strávilo tisíce let hrou Go, vylepšovalo strategii, taktiku a poznání. A teď je „něco“, počítač, přesvědčil o tom, že…že o tom nevíme tolik, jak si myslíme.
Kolik toho sakryš ještě nevíme? Jak moc je naše soućasná znalost ovlivněná našimi předsudky, minulostí, tisíckrát opakovanou „pravdou“, která pravdou není.
„Nemůžu si pomoci až se jednoho dne zeptám, po mnoha letech sám sebe – když zjistíte, že vaše předchozí znalosti, úsudky a volby byly úplně špatně – půjdete pořád po špatné cestě nebo zavrhnete sami sebe.“
Mr. Gu, hráč Go
A mimochodem, ten software co vyhrál, AlphaGo byla „dětská hračka“, ve srovnání s AlphaGo Zero. Ten druhý program hrál s tím prvním a vyhrál 100:0. Nikdo ten nový program netrénoval, naučil se to sám.
