Závislost

Vánoce, cukroví, pišingry všeho druhu…člověk začne přemýšlet. Dneska hodně letí low carb, keto diety apod. Cukr je brán jako největší zabiják a řadí se z hlediska závislosti na něm skoro na úroveň drog jako je heroin…

Btw. Docela dlouho jsem fungoval na určitém způsobu low carb stravování a osobně mi to v hodně věcech pomohlo a vytáhlo z mnoha různých problémů (nějaké zase přineslo, ale to je holt život), takže i když se teď už stravuji trochu jinak, tak rozhodně nehodlám na podobné styly stravování házet špínu, spíše naopak.

Zpátky k Vánocům. To, co mě donutilo přemýšlet o tomhle tématu, je, že na rozdíl ode mě, moje přítelkyně stále jede celkem striktní low carb. Jak už to ale bývá, Vánoce často sníží vaši obranu na nulu, takže samozřejmě podlehla a cpe se sladkým horem dolem, protože když už, tak už :). A proč ne. Rozdíl je ale v tom, že zatímco já si dnes dám dva plátky vánočky a stačí mi to, tak ona si dá pět a pak musíme tu vánočku dát někam, kde na ni nedosáhne. Vtip je v tom, že ještě pár měsíců zpátky jsem na tom byl úplně stejně. Přes týden jsem jel low carb (a ne nijak striktní) a pak přišel víkend u našich. Mamka vždycky něco napekla ke kafi a zatímco ostatní si dali toho štrůdlu jeden kousek nebo dva, tak Peťa si jich dal pět nebo šest (víc jich už nebylo) a ještě pak sbíral drobky ze země. Jak to, že když ten cukr způsobuje takovou závislost, tak moje rodina, která ho jí normálně pořád, nemá potřebu začít si sypat cukr rovnou z pytlíku do pusy, jakmile se jim něco sladkého dotkne jazyku? Takhle přece závislost nefunguje. Není nic jako, že když si budu dávat malou dávku heroinu každý den, tak budu v pohodě. Nejste přece závislí na alkoholu, pokud si dáte sklenku bílého denně. Když jste závislí, tak chcete víc a víc, dokud vás to postupně nezničí. Jasně, když se zbavím závislosti na cigaretách a dám si jednu, tak pak hned vykouřím celou krabičku, což odpovídá zážitku na low carb. Ale potom, když zase spadnete do závislosti, tak se to nezačne postupně otáčet k tomu, že vám po čase začne stačit jedna cigareta denně. To mi nejde do hlavy. Nejde mi do hlavy, že pokud cukr způsobuje takovou závislost a útočí na stejná centra v mozku jako heroin, tak já na low carb jsem se po požití cukru jako závislák choval a naši, kteří ho jedli denně (v normální míře), tak byli úplně v pohodě. Jestli to nakonec nebude o tom, že stejně jako se dříve zjistilo, že není tuk jako tuk, tak není ani cukr jako cukr (ale do toho se tady pouštět nechci). Spíš ně napadlo, že ten důvod je, že moje tělo prostě cukr potřebovalo a tímhle stylem si o něj říkalo. Nejsem vůbec zastáncem přístupu, že tělo si řekne, co potřebuje, protože to je moc zjednodušené a nefunguje to (viz. ta závislost apod.), ale to, že od té doby, co je určitá forma cukru v mém každodenním jídelníčku, nepotřebuji už sníst ten štrůdl celý, ale stačí mi dva kousky, mě donutilo přemýšlet, jak to s tou závislostí vlastně je a jestli ji nakonec nezpůsobuje něco úplně jiného.

Autor: Petr Vojtíšek

Pohyb ve všech jeho možných formách je součástí mého života už od dětství, které jsem v podstatě celé strávil na zimních stadionech jako hráč ledního hokeje. Svět profesionálního sportu jsem opustil v 17letech, ale u sportu a pohybu jsem zůstal jako student Fakulty tělesné výchovy a sportu na Karlově univerzitě. Během studia jsem absolvoval kurz osobního trenéra fitness a po dokončení školy se začal této profesi věnovat. Jako osobní trenér pracuji 6 let. Prošel jsem spousty kurzů a seminářů na vše možné, něco bylo celkem přínosné, něco méně. Přečetl jsem hodně knih o cvičení, různých článků, studií, které si často vzájemně odporovaly. Zkoušel jsem klasickou kulturistiku, crossfit, kalistniku, bojová umění, hodně jsem běhal, všechny možné i nemožné fitness trendy a směry. Pomalu jsem si díky tomu všemu utvářel představu, jakým směrem se vlastně chci ubírat. Když jsem pak narazil na Petra Růžičku (Pohyb je život) a následně na Ido Portala a jeho Ido Portal method, tak jsem hned věděl, že to je ta cesta, kterou jsem vždy hledal. Momentálně se učím hýbat u Petra nebo se často houpu na laně na lezecké stěně. Do budoucna bych se chtěl, kromě hýbání pod Petrovým vedením, pomalu přesunout ze stěn lezeckých na stěny přírodní a svou pozornost zaměřit více směrem k bojovým uměním, se kterými jsem se zatím setkal jen povrchně během dvouletého tréninku thajského boxu. Zobrazit archiv autora: Petr Vojtíšek