Ztráta času

Nedávno jsem měl rozhovor s kamarádkou, který se po chvíli, jak jinak, stočil k jídlu a pití. Tak jsme chvíli řešili cukry a sóju a podobné blbosti a pak se zeptala, a co pití?

Musel jsem se nad tím chvíli zamyslet, protože jsem si uvědomil, že pití tak nějak vlastně moc neřeším. Jako voda, čaj, kafe, to je jasné. Ale množství, kdy, jak. Hmmmm, ne.

Tak jsem se tedy zamyslel a zjistil jsem, že moc nepiju. Jestli dvě, tři sklenky vody denně, tak možná i trochu přeháním (a to primárně na zapíjení různých suplementů 🙂 ). Na druhou stranu, ale dost jím, hodně ovoce, polívky, džusy občas nějaké to kafe. Přijde mi, že tu vodu tak nějak během toho dne z různých zdrojů nastřádám a žízeň nemám, tak proč bych pil.

Když jsem ji to takhle nějak pověděl, tak se úplně zděsila. Že jsme prý tvořeni převážně z vody a tak ji musíme pořád doplňovat, aby to kolovalo a když ji není dostatek, tak ji začneme zadržovat a zavodňujeme se a jsme tlustý (téměř přesná citace). Prý se má pít minimálně dva litry denně a pokud člověk sportuje, tak i tři a ideálně tahat láhev s vodou všude sebou (během naší konverzace držela litrovku vody v ruce), aby člověk mohl pořád průběžně doplňovat tekutiny….

No, nezdálo se mi to moc, ale zjistil jsem, že s argumentem „já myslím, že pít by člověk měl, když má žízeň“ u ní neobstojím. Tak jsem se rozhodl, že si o tom něco nastuduji a příště ji ubiju elektrolyty, ochlazováním organismu a vyčerpáním světových zásob pitné vody. Doma jsem tedy zasedl k počítači, pootvíral všechny možné i nemožné zdroje, z kterých čerpám a začal hledat informace o vodě a pitném režimu.

Rozklikl jsem první článek a tam na třetím řádku stálo:

„Napij se, když máš žízeň.“

Geniální!

Tak jsem to zase všechno pozavíral a šel radši dělat dřepy.

Autor: Petr Vojtíšek

Pohyb ve všech jeho možných formách je součástí mého života už od dětství, které jsem v podstatě celé strávil na zimních stadionech jako hráč ledního hokeje. Svět profesionálního sportu jsem opustil v 17letech, ale u sportu a pohybu jsem zůstal jako student Fakulty tělesné výchovy a sportu na Karlově univerzitě. Během studia jsem absolvoval kurz osobního trenéra fitness a po dokončení školy se začal této profesi věnovat. Jako osobní trenér pracuji 6 let. Prošel jsem spousty kurzů a seminářů na vše možné, něco bylo celkem přínosné, něco méně. Přečetl jsem hodně knih o cvičení, různých článků, studií, které si často vzájemně odporovaly. Zkoušel jsem klasickou kulturistiku, crossfit, kalistniku, bojová umění, hodně jsem běhal, všechny možné i nemožné fitness trendy a směry. Pomalu jsem si díky tomu všemu utvářel představu, jakým směrem se vlastně chci ubírat. Když jsem pak narazil na Petra Růžičku (Pohyb je život) a následně na Ido Portala a jeho Ido Portal method, tak jsem hned věděl, že to je ta cesta, kterou jsem vždy hledal. Momentálně se učím hýbat u Petra nebo se často houpu na laně na lezecké stěně. Do budoucna bych se chtěl, kromě hýbání pod Petrovým vedením, pomalu přesunout ze stěn lezeckých na stěny přírodní a svou pozornost zaměřit více směrem k bojovým uměním, se kterými jsem se zatím setkal jen povrchně během dvouletého tréninku thajského boxu. Zobrazit archiv autora: Petr Vojtíšek